Logo SK Motorlet    
 Vyhledávání:
 
 
Program | Co bude | Co bylo | Čochtan | Občasníky | Oddíly | Loděnice | Výbor oddílu | Ankety | Odkazy
Konec. A je tu definitivní konec pod hlavičkou SK Motorlet. Pokud se chcete tedy dozvědět novinky, tak musíte navštívit naše nové stránky na adrese www.SKZlichov.cz.

Stalo se

Teplá, Střela

Po tak dlouhé době se opět scházíme před loděnicí a opět v hojném počtu. Přišla i spousta nových lidí, všichni jsme na vodu celí natěšení.

Protože je náš vlek v opravě, musíme si půjčit jiný. Je sice starší, ale větší a tak nemusíme lodě vázat tak na těsno. Špatnou zkušenost z minulého zájezdu máme s naším řidičem. Jsme zvědaví, jak obstojí nyní. Po navázání vyjíždíme směrem na Karlovy Vary. K našemu údivu však hlemýždím tempem. Pan řidič nám v každém údolíčku způsobně brzdí, abychom po jeho projetí mohli za mohutného zvuku převodovky pomalu stoupat vzhůru. Občas máme pocit, že půjdeme tlačit. Po krátké pauze, kdy nám v motoru praskla nějaká hadička, se dostáváme na Lomničák. Předpověď sice slibovala špatné počasí, nám však mezi mraky nám probleskuje sluníčko. Z hráze letos vodu nepouští. Na Teplou, která má perfektní stav, přijíždíme velmi pozdě. Je jasné, že ji stihneme sjet jen jednou. Po jejím splutí se scházíme pod mostem na Ohři. Odtamtud pomalu splouváme k vodní peřeji Hubertus, kde někteří již začali trénovat. Malá skupinka se vydává dál ke Kyselce. Táboříme na levém břehu Hubertusu, takže si užíváme s převážením věcí přes řeku.

Ráno zjišťujeme, že máme prázdné kolo u vleku. A tak, přestože jsme vstávali velmi brzy, na Střelu dorážíme pozdě. Dalším důvodem byla i závada na motoru. Pozitivní stránkou je, že se z mlhavého rána vyloupl krásný den. Zúčastňujeme se závodů VTJZ a někteří se opravdu snaží. Zpáteční cesta se nekonečně vleče a dětský oddíl se začíná bavit po svém. Nakonec je „uklidňuje“ František Kail.

Všichni doufáme, že toho zabržděnýho řidiče už neuvidíme.

D H

Podzimní Vltava

Nepatřím k lidem co pozorujou kalendáře a počítají si dny, které můžou strávit doma. Tak se stalo, že letošní svátek Svatého Václava který vyšel na pátek, jsem přehlédnul. Připomněl mi to až František Kail, který přišel s myšlenkou, že by se původně plánovaný zájezd mohl o den natáhnout. Zaujalo mě to a uspořádal jsem bleskovou anketu, z níž vyplynulo, že většina dotázaných je pro. Bylo rozhodnuto. Podle programu jsem naplánoval Vltavu, pro kterou hrálo jak počasí, tak vodní stav. Původně zamýšlená Nežárka zůstala v záloze. Vyhlásil jsem pohodový zájezd, půjčil jsem si plastovou deblovku a nabídnul jsem své lásce Hance, ať jede se mnou. Nakonec se mi přihlásilo asi pětatřicet lidí.

Vyráželi jsme v pátek ráno a cesta byla příjemná až k Příbrami. Tam začala série objížděk. Autobus rychle brázdil silnice třetí třídy a vlek za námi vlál jako kus hadru. I přes divokou jízdu z vleku nic neulítlo. Ve Strakonicích jsme nakupovali v místním supermarketu. Celé Strakonice se však rozhodli pro totéž. Všichni. Trvalo snad hodinu, než jsme dostáli svých požadavků a vymanili se ze spárů fronty u pokladen. V jedenáct jsme vystupovali na Soumaráku. Sluníčko svítilo na krásné modré obloze, a teplý vánek občas zavál od lesa houbovou vůni. Na plavky to však nebylo. Přeci jen byla znát místní nadmořská výška. Zdejší tábořiště zelo prázdnotou. Vyjížděl jsem jako poslední. Vzpomněl jsem si, jak tu bývá v červenci plno. Lodě často musí čekat ve frontách na průjezd kolem zúženého místa. Teď byla poklidně kličkující řeka jen naše. Začínající podzim vykouzlil nádherný den  a šumavská krajina nám při tom ukazovala svoji nedotčenost. Těžko popsatelná krása. Jak přibývali kilometry, byla řeka stále klidnější, až konečně začalo vzdutí Lipenské přehrady. K mostu v Nové Peci jsme přijeli kolem pátý. Autobus na nás čekal a někteří již měli postavené stany. Před večeří jsem se rozhodl jít na průzkum blízkého lesíka. Během hodinky jsem se mohl těšit nejen na houbovou polévku. Noc byla příjemně studená.

Ráno jsme se sbalili a přiblížili jsme se autobusem do Vyšáku. Začínali jsme pod kempem. Město se s námi rozloučilo zbrusu novou šlajsnou, prvním místem kde se dalo pořádně trénovat. Jez Herbertov mě příjemně překvapil. Pod otevřenou šlajsnou zela pořádná žumpa. V Rožmberku na náměstí po nás okamžitě chtěli nemalé parkovné. Tohle město ve mně vzbuzuje nedůvěru. Na zdejší kemp, ale vzpomínám rád. Konec plavby zakončil dětský oddíl hromadnou koupelí. Tábořili jsme na Brané. Autobus parkoval na druhé straně a tak jsme si užili s převážením věcí. Na druhou stranu tu ale byl klid a lesy plné hub. Snad všichni jsme je měli k večeři. K dispozici tu byla i místní osvěžovna, čehož jsme hojně využili.

V neděli jsme vstávali do mlhy a do zmatků. Kdosi (prý Honza Hart) rozhlásil, že se mění čas a tak nebylo jasné, kdy vlastně odjíždí autobus. Vše se záhy vysvětlilo, Honza si jen spletl měsíce. Na vodu jsem opět vyrážel jako poslední. Je to holt úděl vedoucího zájezdu. Autobus na nás čekal na začátku Českého Krumlova. Jezy v Krumlově byly super. Vrcholem všeho byl ten „královský“ přímo pod hradem. Cvičili jsme na něm snad hodinu. Na Prahu jsme odjížděli v půl čtvrté.

Před vjezdem do Českých Budějovic začalo pršet a vypadalo to, že jen tak nepřestane. Víkendové pěkné počasí, které vylákalo z domovů mnoho chalupářů, však „způsobilo“ totálně ucpané silnice už před Táborem. Cesta do Prahy tak trvala necelých šest hodin. Byla to pořádná doba a dětský oddíl to dával jasně najevo. Zlatým hřebem bylo, že jsem dostal vynadáno od jistého tatínka, jehož dítě bylo s námi v autobusu  za to, že jsme „způsobně“ čekali v koloně. Trochu jsem to nechápal. Po celou dobu čekání jsem měl v pohotovosti mobil, stačilo zavolat. Důležité bylo, že radost z nádherně stráveného víkendu mi to nemohlo sebrat a tak se s Vámi těším na další pohodový zájezd na vodu.

Pavel Drbal

Vavřinecký potok - Výrovka

Tak už je to tady. Kýžený termín Vavřineckého potoka je tu a my se chystáme na jeho pokoření. V sobotu se scházíme v loděnici v 7 hodin a začínáme navazovat na vypůjčený vlek. Místa na vleku je dost a tak jde navazování snadno. Vyrážíme v 7:45 a zastavujeme na nákup v supermarketu na Smíchově. Po doplnění nezbytných zásob na přežití dvou dnů odjíždíme směr Vavřinec. Cestou ještě zjišťujeme stav na Kocábě, ale celotýdenních 65 cm ve Štěchovicích není pro deblovky zrovna optimální. K Vavřinci dorážíme kolem desáté, ale i přes tak brzký čas zůstáváme s naším autobusem zcela vzadu, pár stovek metrů od vody. Silnice se díky neukázněným řidičům-vodákům, kteří jezdí proti doporučenému směru objíždění, stává rychle neprůjezdnou a tak to někteří řeší tím, že si objízdnou trasu nacházejí na místním poli. Ihned po příjezdu jdu pro startovní čísla a zaplatit vodné. Startovné na  VTJZ stojí 40,-Kč a splutí za oba dny 20,-Kč. K mému překvapení se VTJZ účastní z Motorletu celkem 17 lodí. Musíme ovšem čekat až na nás přijde řada. Jelikož se naše čísla pohybují v rozmezí 299 – 314, tak si někteří krátí čas házením létajícího talíře, jiní si kopou s volejbalovým míčem(!!) a ostatní se jdou projít po okolí. Start první lodi je ve 12:00 hodin. Ihned po startu prověří schopnosti vodáků nízká lávka. Po překonání následuje silně meandrující úsek se stromy v řečišti. Někteří jej zvládají s přehledem, jiným způsobuje drobné problémy a pro některé je to velký oříšek. Cestou absolvujeme veškerá brankoviště a po jejich úspěšném projetí se naším cílem stávají Toušice, kde nad kaskádou je i cíl VTJZ. Někteří si pro zvýšení svého adrenalinu dávají i kaskádu, která má letos díky vyššímu stavu vody oproti létům minulým i jiný tvar průtoku. Po dojetí do Toušic k silničnímu mostu hledáme autobus, který na nás již čeká v místním areálu zemědělského družstva. Postupně navazujeme, vybíráme si občerstvení – chléb se sádlem a čaj a já se během toho všeho dozvídám, že na startu je jeden člověk od nás s kajakem a dalšího účastníka zájezdu máme v nemocnici s vykloubeným ramenem. Po navázání vyrážíme pro trosečníka na start a následně na to do Kouřimi, kde máme zajištěno ubytování ve sportovní hale. Po vyřízení všech formalit spojených s ubytováním se všichni ubytováváme a já s Pavlem a Soňou vyrážíme autobusem do kutnohorské nemocnice. Ve vrátnici nás odmítají s autobusem do areálu nemocnice pustit, a tak jdeme pro Zdeňka pěšky. Na oddělení nám vybíhá Zdeněk naproti v krásném nemocničním obleku zvaném anděl. Následně ho odevzdává do sesterny a jde s námi jen tak v plavkách a v bundě, kterou jsme mu zapůjčili, přes celý nemocniční areál. Cestou jsme terčem nechápavých pohledů a kdybychom tam se Zdeňkem nešli my, nevím kde by jako „exhibicionista“ skončil. Cestou nám vypráví cosi o svých halucinacích v narkóze, o tom jak je tu velmi milý personál a hlavně o tom jak spolubydlícímu i přes zákaz cokoliv jíst „sežral“ celou večeři. Po příchodu do autobusu zjišťujeme, že jsme celou cestu do Kutné hory absolvovali s otevřenými zadními dveřmi a že řidič cestou ztratil konev a kýbl na vodu. Zpáteční cesta se díky „dobře“ značené objížďce neobešla bez bloudění. Po příjezdu do haly hrajeme s ostatními volejbal a basket. Někteří se vydávají do místní osvěžovny.

Ráno je odjezd naplánován na 9:30 což se nám po letmém úklidu a předání haly daří. Přijíždíme na silnici vedoucí k Vavřinci a stojíme cca o 200 metrů blíže ke startu. Je tu o poznání méně lidí než předchozí den. Vyjíždíme ve větším poklidu než včera a cestou se snažíme také trénovat. Někteří jedinci cestou trénují správnou techniku cvaků. Nacházejí se i tací, jenž mají během prvních 3,5 km deset, ano, čtete dobře, deset cvaků. V další části průměr trochu snižují, ale se svými cca patnácti krysami na 15,5 km jasně vedou a v cíli vyhrávají titul „krysy zájezdu“. Ale zase na druhou stranu i přes takovéto útrapy absolvují celý potok až do konce, i když je jim cestou nabízena možnost plavbu ukončit. Po dojezdu poslední posádky navazujeme a kolem 16:00 se vydáváme ku Praze. Zde jsme o něco dříve než dle plánovaného návratu, ale to si myslím nikomu nevadí. Vlek odvážíme do vedlejší loděnice a rozcházíme se ke svým domovům.

Celkem jsme za oba dny najeli 31 km vody obtížnosti WW I – WW II, ti co si dali kaskádu tak ještě WW IV. A jelikož to byl poslední vodácký zájezd letošní sezóny, tak vám všem přeji, aby jste do následující sezóny nabrali dostatek sil a nových zkušeností a těším se na shledanou s vámi se všemi, kteří mají o vodu zájem, na další vodě v příštím roce, v roce 2002.

Tomáš Hocke – Hokejka.

Brigáda tentokrát železniční

Letošní tradiční brigáda byla poněkud netradiční. Namísto práce v lese jsme pracovali v železničním muzeu v Zubrnicích. Toto muzeum se nachází na bývalé železniční trati z Velkého Března do Úštěka, kde byl provoz v roce 1978 zastaven. Parta nadšenců trať postupně obnovuje, v současné době je sjízdný úsek Velké Březno – Zubrnice, na kterém jsme také pracovali. Trať je zajímavá tím, že její stoupání je místy i 40 promile, což jí řadí na druhé místo v republice, tedy hned za trať Tanvald – Harrachov – (Szklarska Poreba PKP), která je ovšem ozubnicová. Trať si zahrála i ve filmu, a to jak ještě v době svého provozu (v roce 1975 film Páni kluci), tak dávno po zrušení provozu (Rebelové).

Celkem se nás v pátek na nádraží sešlo osm s tím, že v sobotu dorazí ještě Zajíc s Irenou. Po našem příjezdu do Zubrnic jsme byli ubytováni v lehátkovém voze řady Bac z roku 1961, který je jediný dochovalý v republice. Většina šla hned spát, já osobně jsem se šel seznámit s místním obyvatelstvem do restaurace.

Ráno byl budíček před osmou a po snídani jsme se odebrali k nádražní budově.  Na pracoviště jsme byli dopraveni ze Zubrnic na lokomotivě řady 701. Cestou jsme museli přemluvit stádo ovcí, aby se páslo jinde než na trati. Po několika stech metrech jsme na trati spatřili Zajíce s Irenou, z nepochopitelných důvodů jsme zastavili, nově příchozí naskákali do vagonu a jelo se dál. Samotné pálení znepříjemňoval hustý dým, který zamořil celý prostor. Asi ve čtyři hodiny jsme práci ukončili a byli odvezeni zpět do Zubrnic. Zde jsme byli po skupnikách svezeni drezínou, prohlédli jsme si expozici muzea. Potom jsme povečeřeli a šli spát. Já jsem se odebral na večeři do místní občerstvovny.

Ráno jsme se vzbudili okolo osmé, rychle jsme se nasnídali a okolo půl desáté jsme se vydali na cestu. Cesta to byla opravdu netradiční, rozhodli jsme se totiž pokračovat po zatím neobnovené části trati přes Lovečkovice do Úštěka. Trať je hned za Zubrnickým nádražím přerušena zaasfaltovaným přejezdem, postupně zarůstá trávou, křovím a stromy, ztrácejí se koleje i pražce. Cesta to byla nesnadná, ale zajímavá. V Lovečkovicích jsme však z časových důvodů museli těleso trati opustit. Pokračovali jsme tedy po silnici do Úštěka, odkud jsme se přes Litoměřice a Lysou nad Labem dopravili domů.

Pokud vás trochu zajímá historie, určitě se do Zubrnic zajeďte podívat. Stojí to za to.

Jirka Jareš

Skauting

Tento článek nemá posloužit jako reklama skautům, ale popsat naše poznání skautingu.

Nejdříve něco z historie. 

Robert Baden-Powel – zakladatel skautingu byl armádní koloniální důstojník, který vychovával vojáky soutěžemi a hrami. Proslul záchranou města Mafeking – Jižní Afrika, kde  skupina vojáků pod jeho vedením se ubránila přesile Burů. Po návratu do Anglie začal pracovat s mládeží a v roce 1907 uspořádal první tábor pro 20 dětí. Tento tábor byl velmi úspěšný. R. P si uvědomil, že takové tábory mohou dát dětem krásné zážitky a zároveň připravit budoucí vojáky pro koloniální armádu. Proto napsal několik knih, jak  žít v přírodě. Tato literatura byla velmi žádaná a hnutí, které vzniklo se nazývalo skauting. Začalo se  rychle rozšiřovat po světě. V roce 1920 se stal R.P. šéfem světového skautingu.

Dnešní angličtí skauti se velmi liší od těch původních. Ovlivňuje je současná technika. Jsou pohodlní a demokratičtí. Snad proto jejich vedoucí nejsou  příliš aktivní a dětem život na táboře příliš nekomplikují. Skautské tábory bývají stabilní v jedné z mnoha skautských základen a většinou trvají 8 dní. V nich jsou organizovány jednotlivé činnosti. Pěší a cyklistické výlety, sjíždění řek apod. Skautský oddíl většinou nevlastní lodě, kola – vše si půjčuje od oblastní skautské základny. Ta mu zajistí také instruktora, který odpovídá za hladký průběh celé akce.

Činnosti v táboře jsou organizovány vedoucími, ale nejsou povinné. Například výroba potisku na trička dle vlastního návrhu byla podle mě pro Angličany ta nejzajímavější. Další  zajímavá činnost tzv. pioneering – byla spíše hra pro jednoho vedoucího. Občas se některé děti přidaly, ale bylo jich málo - snad 3. Pro nás to byla nová činnost. Pomocí opracovaných kůlů a silnějších provazů postavit most, hvězdu, bránu nebo pozorovatelnu bylo velké dobrodružství. Uvědomili jsme si, že lodní smyčka je základem všech staveb. Postavení takové pozorovatelny byla práce na dvě odpoledne, (samozřejmě pod dohledem.)  Nakonec jsme ji postavili a využili k překážkovému běhu. Sportování na táboře není příliš propagováno. Děti nejsou cílevědomě vychovávány ke sportování. Na našem táboře byla pouze jediná táborová soutěž – orientační běh. Ta již byla připravena na profesionální bázi vedoucím areálu a byla pro všechny tábory stejná. Ostatní činnosti se spíše nechávají na dětech. Pokud se dětem nabídnou nějaké hry – okamžitě se účastní. Přehazovaná a vybíjená měly u Angličanů velký úspěch. A co teprve překážková dráha. Na té soutěžily všechny děti.

Závěrem lze říci, že angličtí vedoucí zřejmě byli dobrými skauty, ale pohodlná a demokratická mládež z nich udělala dozorce, kteří bdí nad jejich bezpečností. Neboť ten, kdo nic nedělá nemůže přijít k úrazu.

Pavel Kárník

Informace pro členy TOM

Vzhledem k nutné znalosti vodáckých a tábornických dovedností, potřebných k dobrému zvládnutí letního putovního tábora (LPT), je potřeba, aby se děti více účastnili akcí pořádaných v průběhu celého roku Proto jsem pro letošní školní rok stanovil tyto podmínky účasti na LPT: účast alespoň na čtyřech vodáckých víkendových zájezdech a na třech ostatních víkendových zájezdech z toho jeden pěší. 60% středečních schůzek z toho alespoň dvě v bazénu a dvě „podzimní“ běhání. To vše v průběhu školního roku - od září do června.

V případě, že dítě navštěvuje ve středu odpolední školu, lze se domluvit na případných změnách. Víkendovým akcím však nebrání nic.

Děkuji tímto všem členům i rodičům za pochopení. 

Martin Kraml - Zajíc   

Společenská rubrika, aneb drby z lepší společnosti

Jiří Kraml zvaný Králík si našel novou lásku. Jmenuje se Sala, je z Guinei, nemluví česky a její pleť s Jirkovou silně kontrastuje. Je kuchařka, umí dobře tancovat a na hlavě má miliardu copánků. Přiznal se mi k tomu včera U Průšů a byl zcela, ano, zcela střízlivý. 


Nahoru Tyto stránky navrhl a udržuje Martin Humpolec, ICQ: 102664876, adresa nástupnické organizace: http://SKZlichov.cz