SK Motorlet - Občasník č. 31

Trochu mystický až tajemný zdá se být tento obrázek. Přesně však vystihuje letošní první jarní den. To jsem se pod tíhou informací o velké vodě pustil s kamarády sjíždět řeku Otavu, která jakoby svým vodním stavem přitahovala všechny ty vyznavače zvýšeného adrenalinu. Jaké bylo mé překvapení, když na Čenkově pile leželo patnáct čísel sněhu a zuřila sněhová vánice!
Jel jsem již ledasco, ale Otavu ani jinou řeku za takových podmínek ještě ne. Však u nás má také Ajík za to počasí pořádný vroubek, uspořádat jarní zájezd do takovýho marastu. Ten ať se na nás těší, ať se těší…

Stalo se...

5. - 6.1. - Pěší výlet - Kokořínsko

Na konec prvního lednového týdne byl naplánován pěší výlet. Organizace byla svěřena do zkušených rukou ostříleného vůdce a čas odhalil, že dát to mně byla správná volba. Sraz byl brzy ráno - jako vždy - na nádraží, pojmenovaném po Tatíčku Masarykovi. Sešli jsme se ve skromném - proto normálním - počtu a bez problému zakoupili lístky. Okupovali jsme část vagónu ve vlaku, jehož cílem byl Děčín. Naším pak jakási obec u Roudnice. Tam jsme vystoupili a svižným krokem jsme se přesunuli na druhé nádraží, odkud měl jet náš další vlak. My jsme se dostali na nádraží včas, ale bohužel jsme zjistili, že ne všichni šli krokem dostatečně svižným - neptejte se proč. No dobře, já jim neřekl, že spěcháme... Nastala tedy malá změna plánu a my vyrazili z oné vsi po svých. Plánovaná délka výletu se tak vyšplhala asi tak na 30 km, ale proč to zbytečně zdůrazňovat, že? Cesta nás vedla malebným panoramatem lesů a skalních útvarů, kde jsme narazili (málem doslova) i na divočáka a srnky. Pochodovali jsme celkem rychle. Hnala nás vidina nádraží, ze kterého odjíždí poslední vlak dne. Konečných šest kilometrů od Kokořína nám nabídlo zajímavý kopeček a mimo jiné asi půl kilometrovou cestu závějí. Moc pěkný zážitek. Na nádraží jsme ale přišli včas a vlak jsme stihli. Dopravil nás do Mělníka, odkud jsme museli autobusem. Unavení a ztahaní jsme vysedli na Nádraží Holešovice, z něhož jsme se rozutíkali do svých domovů.

12.1. - Eskymáci

Místo sobotního oběda jsme v loděnici naložili lodě na vlek a jeli do Prahy - Suchdola. Před dvanáctou se začali scházet i ostatní a vrátný nás začal pouštět do bazénu. Kajaky a singl bylo nutné osprchovat teplou vodou a chlorem (to se jim poštěstí opravdu jen v zimě), po té bylo možno je smočit v bazénu. Jako loni jsme byli rozděleni do pěti skupinek, což je taky maximální počet lodí v bazénu, a začali se učit a trénovat (topit). Naší skupince se docela dařilo a myslím, že ostatní na tom byli podobně.

Já jsem se snažil naučit eskymáka na druhou stranu a procvičit obrat bez pádla (co kdybych pádlo na vodě pustil a cvaknul se). Přihodila se mi ale jedna velice zajímavá věc: zrovna, když zkouším eskymácký obrat na druhou stranu, připlete se mi do cesty konec bazénu a nechce mi dovolit obrátit kajak zpět. Snažil jsem se dýchat jako ryby, ale něco mi k tomu chybělo (asi žábry). A protože se nikdo netvářil tak, že by mně chtěl pomoct, musel jsem ven. Trochu hloupé - první (a snad i poslední) - krysa v tomto roce a ještě ke všemu v bazénu.

Jinak myslím, že se nikdo neutopil a že většina mohla jet domů spokojená se svými výsledky. Už abychom to mohli zkusit na řece.

2.-10.2. - Zimní tábor TOM - Vrchlabí

Přestože to letos se sněhem bylo ledajaký, v okolí Vrchlabí a Míseček ho bylo tak akorát, abychom mohli ještě lyžovat. V autobuse jsme zabrali 11 míst, což je na zimní tábor optimální, jinak bychom se museli v chatě mačkat (hlavně co se týče postelí). Naše zavazadla ale zabrala skoro víc místa jak my. Někteří museli nést své bágly do chaty nadvakrát. A ti, co to nesli vše najednou, v půlce litovali a funěli, že měli jít taky nadvakrát.

Ve dveřích jsme se akorát srazili s odjíždějícími Sluníčky. Nechali nám tam pěkný čurbes. Když jsme to všechno uklidili a přerovnali postele tak, abychom se na ně všichni vešli, oblékli jsme se do běžeckého a šli si udělat malý tréninkový okruh. Ten se docela hodil, protože ten, co nás čekal druhý den, bychom bez malé rozcvičky ani nezvládli. Ale Zajíc za nic nemůže! J To Martin Čada! Jako by neznal: "všechno co řekneš, bude použito proti tobě!" Zkrátka - Martin se se Zajícem vsadil, že neujedeme 30 km za den. (Sázka byla o pět korun). A tak Zajíc využil toho, že jsme ještě plni sil a krásný třicetikilometrový okruh přes Horní Mísečky a Zlatý Návrší jsme si dali hned v neděli. Měl štěstí, že ten den bylo krásně slunečno a teplo, jinak by asi skončil v lavinovém poli, kolem kterého jsem šli. A tak si Zajíc tento den splnil rovnou dva své sny najednou - vyhrál sázku a do chaty jsme přijeli za tmy, o což se v minulých letech neúspěšně pokoušel, seč mu síly stačily.

Kromě této výjimky byly zbylé výlety dlouhé ne více jak 25 km, ty kratší mohly mít i kolem deseti. Počasí první den nás hezky naladilo, ale jen proto, abychom zbylé dny mohli strávit v mlze, větru a dešti. Přes to vše, se sníh na svazích držel. Zledovatělý nebo naopak měkký, posetý jehličím, ale držel. Na zmrzlém sněhu se nejen hůře jezdilo do kopce a padalo z kopce, ale když jsme každé ráno museli běhat jen skrovně oděni kolem chaty a dělat v něm kotrmelce, zmrzlé kousky sněhu se ještě k tomu zabodávaly do zad.

Ale také jsme se dočkali sněžení! A toho hned Zajíc využil k sněhovým hrátkám. Ve družstvech postavit nějakou zajímavou stavbu (jak jinak než ze sněhu). Přestože sněhová pevnost s cimbuřím a věží obstála v praktické zkoušce, kdy musela vydržet (spolu s jejími staviteli) nápor kanonády koulí, nakonec vyhrála faraonova hrobka s piktografickým vyobrazením života a smrti nebožtíka. A mezitím, co jsme mrzli při stavbě, Zajíc si jezdil na madraci. Chvílemi chytil takovou rychlost, že to vypadalo, že skončí v potoce, ale nestalo se tak.

A hlady jsme také netrpěli. Někdy spíše naopak. Až na výjimky chutnala a vypadala všechna jídla jak měla. Kromě běžek jsme zkusili i sjezdovky. Letos už jsme nejezdili na sjezdovce u vedlejší chaty s kotvou, ale na o něco vzdálenější s pomou. Sníh byl místy rozměklý (a někomu se to i vymstilo), ale lyžovat se dalo. Na konci dne jsme už skoro všichni uměli vcelku slušné hodiny a perlili jsme i našim devět lidí dlouhým hadem. Zkrátka - skvělý počasí, skvělá parta - co víc jsme si mohli přát. Na běžkách jsme najezdili něco přes 120 km.

23.3. - Blanice, Volyňka, Otava

Letošní zima svým podivným počasím připomínala spíš pěkný začátek jara. Stálý příděl sněhu a teplé počasí zapříčinilo vysoké stavy v potocích a řekách. Mnozí z nás toho hojně využívali.
Jedna z posledních výprav směřovala na Šumavu do povodí Otavy. V této oblasti řeky svým vodním stavem ke splutí přímo vybízely. A abychom toho stihli co nejvíc, vyjížděli jsme od loděnice již v půl sedmé: já, Kečup, Ájík jako organizátor, Jícha a můj bratr, coby řidič.

Jíchova Laguna po dálnici pěkně svištěla. I přes dvě odpočinkové zastávky u benzínek jsme dohnali Zajícovu partu, která vyrazila se "zánovní" škodovkou o půl hodiny dřív, směřujíc stejným směrem.
Naším prvním cílem byl osmikilometrový horní úsek Blanice. Začínal od mostu v Blažejovicích. V těch místech pokrýval Šumavu slabý poprašek sněhu. Přes husté mraky, z kterých občas spadlo několik vloček, místy vykouklo sluníčko. Avšak vždy jen na chvilku. To asi aby nás nalákalo na přicházející jaro. Teplota vzduchu se však držela u nuly a s vodou to nebylo o nic lepší. Blanice zpočátku pomalu tekla, nic nenasvědčovalo udávané obtížnosti WW II-III. Až zhruba po kilometru se údolí více sevřelo a tok se zrychlil. Objevilo se několik obtížnějších kamenitých úseků. Tok občas zkřížil padlý strom, který bylo nutné opatrně podplout, nebo naopak rychle přejet. Závěrem jsme usoudili, že ke spokojené plavbě chybělo ještě tak 10-15 čísel vody i když i tak se dala Blanice celkem slušně sjet.

Z Blanice jsme jeli do Vimperku. Městem protéká Volyňka - v létě malý potok, nyní říčka. Nasedali jsme pod městem na levém břehu u jakési továrny. Nasedali jsme bez Kečupa. Ten to zabalil, protože na Blanici pěkně "vykosnul". Říčka se držela místy v umělém, místy v přírodním korytě a rychle tekla. Zpestřením byly dva asi metrové skoky, nad kterými se obtížně přistávalo. Po pěti kilometrech na nás již čekala Jíchova Laguna.

Měli jsme dost "udrncaných" říček. Prahli jsme po něčem pořádným. Otava. Celý týden jsme ve zprávách sledovali její zvedlou hladinu. Podle našich nejčerstvějších informací o něco klesla, přesně na přijatelný stav. Zamířili jsme do Rejštejna. Silnice do Kašperských hor se však ponořila do mraků s hustým sněžením. Začínali jsme potkávat sypače s mohutnými radlicemi a Jícha musel "drobet" ubrat na plynu. Po příjezdu na Čeňkovu pilu, zuřila pravá sněhová vánice. Když to Jícha viděl, zabalil to taky. Na vodu jsem tak vyrážel jen já s Ájíkem. Otava mě svým vodním stavem opravdu mile překvapila. Tvořily se na ni veliké vlny i válce a proud měl mohutnou sílu. Plni zážitků jsme dorazili do Rejštejna. Naše jediné stanovisko znělo: Ještě jednou! Zvrklali jsme dokonce i Kečupa, který se zpátky převlékl do mokrého a studeného neoprénu, aby mohl vyrazit s námi. Udělal dobře. Ta voda za to opravdu stála. Dvě jízdy bylo akorát. U auta jsme se převlékli a Jícha mezitím zamířil do hospody, kde si nějací raftaři vyprávěli své zážitky. Všichni jsme pak ještě zavítali do cukrárny v Sušici na náměstí. Do loděnice jsme dorazili za tmy.

Okénko hospodáře

Ahoj lidi,
Vy, kteří se účastníte sportovního a společenského života našeho oddílu pravidelně, jste jistě postřehli, že se něco děje. Ti ostatní minimálně zaznamenali, že dosud nebyli vyzváni k úhradě členských příspěvků na letošní rok, i když toto dobou již obvykle končí lhůta pro jejich úhradu. Nemáme v úmyslu před vámi cokoliv tajit nebo skrývat, na druhou stranu není dobré vypouštět polopravdy a fámy. Nyní veškerá jednání dospěla do stavu, kdy je téměř jasné, kudy se další vývoj bude ubírat. Ale začnu poněkud zeširoka.

Náš oddíl působí v rámci Sportovního klubu Motorlet Praha. Klub se skládá z několika oddílů, které provozují sportovní činnost, a také provozuje činnosti komerčního charakteru, jako je sběrna Sazky, ubytovna, turistická chata a podobně, které by měly vytvářet prostředky pro podporu sportovní činnosti oddílu. Jenže nedořešené majetkové vztahy, zanedbanost jednotlivých objektů a další vlivy se podepsaly na tom, že tyto aktivity v lepším případě zisk nepřinášejí, v horším klub naopak zatěžují. V loňském roce byla finanční situace velice špatná, což vedlo výkonný výbor klubu, aby se toto situací zabýval a nějakým způsobem ji řešil. Za tímto účelem zpracoval koncepci, která má za cíl zeštíhlení klubu a soustředění jeho aktivit především do oblasti Radlic, kde má klub své ústředí a většinu sportovních areálů. V rámci této koncepce bylo výboru oddílu navrženo, aby se kanoistický oddíl osamostatnil a zároveň převzal za symbolickou cenu objekt loděnice do svého majetku. Tato koncepce byla schválena na valné hromadě Klubu dne 7.3.2002. Vzhledem k těmto okolnostem výbor oddílu zahájil přípravné práce vedoucí k založení občanského sdružení, které má pracovní název Sportovní klub Zlíchov Praha. Především bylo třeba zpracovat stanovy a podat žádost o registraci na ministerstvu vnitra, což se již stalo. Poté nově vzniklý klub podá přihlášku do Pražské tělovýchovné unie, jejímž prostřednictvím bude získávat dotace pro svoji činnost. Vše je časově omezeno konáním valné hromady PTU, která se koná v polovině května. Po úspěšné registraci klubu proběhne jeho ustavující valná hromada, na které budou řádně zvoleny orgány klubu.

Ale vás především zajímá, co tato změna přinese našim členům. Především bude nutné formálně znovu podat přihlášku, neboť se bude jednat o zcela nový subjekt. Nemůžeme pochopitelně nikoho nutit, aby se stal členem nově vzniklého klubu, ti, kteří se z jakýchkoliv důvodů nebudou chtít stát členy nového klubu, zůstanou členy SK Motorlet Praha a jejich další působení v loděnici bude upraveno dohodou mezi novým klubem a SK Motorlet Praha. Co se výše příspěvků týče, u členů nově vzniklého sdružení, nenastanou v letošním roce žádné změny oproti loňskému roku.

Tyto změny budou znamenat více volnosti v rozhodování o dalším osudu loděnice, na druhou stranu je třeba zabezpečit takové věci, o které jsme se dříve starat nemuseli, jako je například vedení účetnictví. Nebude to jednoduché, ale bylo to jediné východisko, hrozila totiž situace, že v případě odmítnutí této nabídky klub prodá loděnici jinému zájemci.

Tolik tedy změny, které se na nás chystají. Nakolik budou příjemné či nepříjemné, ukáže až čas.

Informace

Jiří Jareš má jiné číslo svého mobilního telefonu PAEGAS: 0603 172923. Všechny jeho ostatní telefonní čísla zůstávají i nadále v platnosti.

Inzerce

Prodám plovací vestu Hiko. Lehká s pěnovou výplní, bočními popruhy a dolní tkaničkou na utažení. V dobrém stavu, rozhodně lepší než polystyrenová. Cena 400,- Kč. Bližší informace u Tomáše Mahringa, tel: 0605486795.