Je velmi těžké psát o sobě, ale pokusím se o to. Do oddílu jsem začal chodit asi v 10-ti letech a vydrželo mi to až dodnes (to už je 20 let). Tehdy mě na oddíle zaujalo, že má velmi různorodou činnost a to se snažím společně s ostatními dodržovat i dnes. Proto mne najdete na jaře a na podzim na čundru, v létě na vodě a na kole a v zimě na lyžích. Myslím si, že v žádném z těchto sportů zvláště nevynikám, ale při každém z nich mám dobrý pocit, že pro sebe něco dělám. Dnes mám v oddíle na starosti většinu pěších výletů, nějakou tu vodu a zejména vše co se týče údržby loděnice, vleku apod. Takže podle čeho mne poznáte ? V loděnici většinou podle montérek.

Já se tady starám hlavně o děti a jejich činnost. No cpu nos skoro do všeho co se v loděnici děje, hlavně co se týče sportovního a kulturního života v loděnici a snažím se rozvíjet a uskutečnit své i cizí nápady. Snad všechny střeštěné nápady jdou ode mně. Ale nemyslete si, rozumu jsem taky trochu pobral, na ledacos mám i nějaké ty kurzy. více...

Jmenuju se Jirka Jareš a v oddíle působím od roku 1985. Může za to jeden plešatý pán, který přišel na naší školu a sliboval nám, že budeme jezdit na lodičkách. V roce 1994 jsem byl požádán, abych začal dělat hospodáře oddílu. V této činnosti pokračuji dosud. Od roku 1999 jsem členem kontrolní komise SK Motorlet.
V práci se věnuji vymáhání pohledávek, proto jsem rád, že si od této činnosti mohu odpočinout a věnovat se dolování členských příspěvků z našich členů.
Na vodě jsem nebyl od roku 1998, má to výhodu, na rozdíl od Zajíce jsem se vloni vůbec necvakl. Svoji absenci při sportovní činnosti vyvažuji zvýšenou aktivitou v oblasti činnosti společenské. Jsem duchovním otcem čarodějnic, díky jedné prohrané sázce jsem založil i tradici opékání prasete. Byl jsem šéfredaktorem Občasníku.
Jsem blázen do mašinek, jak do těch malých v rozměru 1:120, tak do těch skutečných, tu skutečnou zatím nemám žádnou, ty malé mi zabírají polovinu pokoje. Vzhledem k tomu, že značnou část svého volného času trávím v Orlických horách, začalo mne bavit jen tak chodit po kopcích, poznal jsem spoustu nových míst a na další se chystám. Nemám rád auta, protože kvůli nim už není v Praze k hnutí. Mám rád muziku, objíždím letní festivaly, občas si zahraju s přáteli na společenském večeru v loděnici. Mám rád pivo, rád zavítám do naší kultovní hospůdky ve Velkých Popovicích. A na závěr vzkaz pro všechny: přijďte pobejt do loděnice!

Tak v těchto čtyřech základních podobách mě můžete nejčastěji potkat. Ve výboru se věnuji přípravě a organizaci zájezdů na vodu a starám se o to aby naše loděnice po stavební stránce vzkvétala. Pracuji jako projektant pozemních staveb a inženýrských sítí. Moje záliby jsou divoká voda a kulturistika. Tak to je asi tak vše o mé maličkosti. více...

Jméno: Martin Humpolec
Přezdívka: Humpa
E-mail: Martin.Humpolec@seznam.cz
www: http://martin.humpolec.cz
Telefon: 22 71 68 55

Tak tohle jsem já. Tedy ten, kdo tyhle stránky vymejšlí, udržuje je a z velké části plní obsahem. Taky pořádám zimní zájezdy (spíš pořádal, protože je asi pro malý zájem zrušíme), pak taky zajišťuju autobusy, bazén na eskymáky, Běh o koláč panny z Dívčích Hradů no a možná ještě nějaký drobnosti.

Teda myslim si, že psát o sobě ňákej blábol je blbost. To by spíš měl sepsat někdo jinej. No to je jen takovej můj názor na ten Martinův nápad. Tak tedy. Do loděnice jsem začal chodit v ňákym osmdesátym…ééé…osmym. Zajíc mi furt třel med kolem huby jaký to tam je supr – chodili sme totiž do stejný třídy – no a vono bylo. Přišel sem na podzim, už se na vodu nejezdilo, byla zima. Hráli sme, teda jako dětskej oddíl, něco mezi fotbalem a házenou, zkřížený to bylo s ragby a americkým fotbalem. Eště druhej den sem si z toho rovnal brejle. Pak se začlo jezdit na vodu. To mě bavilo. Mě voda vždycky přitahovala. To prej každýho štíra – sem vyčet. K místu ve Výboru jsem se dostal jak slepej k houslím. Občas jsem totiž Jarinovi napsal ňákej ten článek a on ze mě udělal šéfredaktora. No a že prej šéfredaktor by měl bejt ve Výboru. A byl jsem tam. Starám se o to co je potřeba, sem tam ňáká oprava, nákupy a taky zájezdy pěší i na vodu. První zájezd na vodu kterej sem měl oficielně na triku byla Blanice, už je to dlouho. Bylo to hrozný. Dokonce mě chtěli hodit do vody. Hm. No. Teď už to je jiný. Teda doufám, tohle by totiž měl zas říct někdo jinej. Taky podporuju všechny střeštěný nápady který Zajíc vymyslí. Kšeft kde dělám mi sehnal Ráďa, takže všechny sprostý mejly který mi pošlete na Radkovu adresu se ke mně dostanou vzápětí. Kritiku přijímám. Před tim sem ďál ve firmě kde mi slibovali hory s dolama, no, a nakonec skončili v konkursu. Neslušný esemesky mi posílejte na 0605 750516. Jo, a ještě něco. Nemám rád ucpaný silnice, kolony, semafory a hlavně policajty co měřej. Eště sem nic neplatil, ale znervózňuje mě to. Auto sem si koupil před rokem. Všichni se mi smějou co je to za žravou hrůzu. Mě se líbí. Až ho dám dohromady, všem upadne spodní čelist. Je to Chrysler 180 z roku 1972. Veterán. Z týhle doby je žeru.

Je pro mě těžké se představit. Tak alespoň fotkami. Na první jsme s Evou při tréninku v době, kdy jsme závodili ve vodním slalomu a sjezdu. Na druhé mě určitě pozná víc lidí. Je již z doby, kdy se věnuji dětským oddílům. Nejdříve jsme je vedli s Evou, dnes už se tomu věnuji sám a občas mi pomůže Honza Dvořák. A co bylo mezi tím? V roce 1974 jsme skončili se závoděním a s Evou jsme se rozhodli, že závodit už nebudeme, ale zkusíme vést dětský oddíl. Oba jsme nějaké zkušenosti měli a v Motorletu nebyli vedoucí, ale skomírající dětský oddíl. Zkusili jsme to. Dnes to již zkouším sám. Někdy se to povede více, jindy méně. Co mělo úspěch? Loňský tábor s Angličany. Dnes se už zase my těšíme na návštěvu v Anglii. A z čeho mám největší radost? Kanoistický oddíl se úspěšně rozvíjí a všichni členové výboru prošli naším dětským oddílem. Léty budovaná tradice se udržuje a dále rozvíjí.